Přestávky v práci na jídlo a oddech
Přestávky v práci.
Podle ustanovení § 88 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen
poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v
práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému zaměstnanci musí
být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Jde-li
o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení
provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se
započítává do pracovní doby. Mladistvému zaměstnanci musí vždy být poskytnuta
přestávka na jídlo a oddech podle věty první. Podle ustanovení § 88 odst. 4 zák. práce se poskytnuté přestávky v
práci na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby.
Výkon nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele
se vyznačuje tím, že jde o práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, a že jde o výlučně osobní výkon
práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem,
za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době na pracovišti
zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele
a na jeho odpovědnost (srov. § 2 zák. práce). Ode dne, kdy vznikl pracovní
poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní
smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro
plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené
právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [§ 38 odst. 1
písm. a) zák. práce], a oproti tomu je zaměstnanec povinen podle pokynů
zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní
pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§
38 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Uvedené povinnosti zaměstnance vyplývající z jeho závislého vztahu
nadřízenosti a podřízenosti je zaměstnavatel oprávněn vyžadovat – jak z
uvedeného vyplývá – pouze v rámci pracovní doby. Mimo pracovní dobu, jíž se
rozumí doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a
doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů
zaměstnavatele [srov. § 78 odst. 1 písm. a) zák. práce], zaměstnavatel takovou
dispoziční pravomoc vůči zaměstnanci nemá; odmítne-li zaměstnanec výkon práce
mimo pracovní dobu, tj. v době odpočinku, která není pracovní dobou [§ 78 odst.
1 písm. b) zák. práce], jedná v souladu se zákonem a z tohoto důvodu, protože
se nejedná o zaviněné porušení právních povinností při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním, nelze mu vytýkat ani porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci. Tato základní východiska je třeba mít na zřeteli i při posouzení povahy
a vzájemného vztahu „přestávky v práci na jídlo a oddech“ a „přiměřené doby na
oddech a jídlo“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 21
Cdo 42/2006, uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2007 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo
6013/2017].
Zaměstnavatel má povinnost – jak vyplývá z ustanovení § 88 odst. 1
zák. práce – poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce
přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému
zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách
nepřetržité práce. Tuto povinnost zaměstnavatel nemá pouze v případech, kdy
zaměstnanec vykonává práce, které nemohou být přerušeny (nejde-li o mladistvého
zaměstnance, kterému musí být vždy poskytnuta přestávka na jídlo a oddech). V
těchto případech však musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce
zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo.
Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení § 88 odst.
1 věty první zák. práce pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném
časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, neboť
zaměstnanec je povinen vykonávat práci pouze v pracovní době, a nezapočítává-li
se tato přestávka – jak vyplývá z ustanovení § 88 odst. 4 zák. práce – do
pracovní doby, může se jednat jen o dobu odpočinku ve smyslu ustanovení § 78
odst. 1 písm. b) zák. práce. Oproti tomu povinnost zaměstnavatele zajistit
zaměstnanci přiměřenou dobu na oddech a jídlo podle ustanovení § 88 odst. 1
části druhé věty před středníkem zák. práce se vztahuje na případy, kdy výkon
práce nemůže být z provozních důvodů přerušen, a kdy je proto zaměstnanec povinen
konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. Okolnost, že
zaměstnanec má při nepřerušeném průběhu práce podle individuálních podmínek a
provozních možností právo na přiměřenou dobu na oddech a jídlo, neznamená, že
se tato doba stává dobou odpočinku podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. b) zák.
práce. Z uvedeného plyne, že přestávky na jídlo a oddech a přiměřenou dobu na
oddech a jídlo podle § 88 odst. 1 zák. práce nelze navzájem ztotožňovat;
poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce
přiměřenou dobu na oddech a jídlo, jedná se o pracovní dobu, za kterou
zaměstnanci náleží mzda (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 21 Cdo 42/2006).
Při posuzování, zda má být zaměstnanci poskytnuta přestávka na
jídlo a oddech, nebo přiměřená doba na oddech a jídlo, je rozhodující charakter
práce. Samotná skutečnost, že se jedná o nepřetržitý provoz, neznamená, že
zaměstnanci nemůže být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech. Pro práce, které
nemohou být přerušeny, je charakteristické, že je nelze v průběhu směny
objektivně přerušit. Důvody budou dány výhradně technologií výroby, pracovním
procesem či výkonem práce, jež vyžadují průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu
zaměstnance. Takovým důvodem však nemůže být organizace práce daného
pracoviště.
Vložil(a): Pavel Hochmuth dne 2021-08-11 14:40:06